Jitka Málková: Primášská dcerka mezi Vinohrady a Rudolfinem

Mladá, talentovaná, perspektivní, pracovitá, ctižádostivá a pritom milá - to je Jitka Málková, tisková mluvcí Symfonického orchestru Ceského rozhlasu (SOCR), zpevacka a televizní moderátorka. Zpívá lidové písnicky s cimbálovými muzikami i bluegrassovou kapelou, dramaturguje kompaktní disky, chystá klubový porad o Leoši Janáckovi, dvakrát týdne uvádí Dobrá rána s Ceskou televizí a samozrejme se stará o propagaci jedinecného symfonického orchestru, který pusobí pri našem verejnoprávním rádiu. K rozhovoru jsme se sešli v kancelári, kterou "obývá" s šéfdirigentem SOCR, u nás i ve svete uznávaným umelcem, Vladimírem Válkem. Stoly mají prímo proti sobe, což lze jednomu i druhému závidet, ci spíš prát.
Jak casto tady pan šéfdirigent sedí a úraduje?
Obcas sem prijde, ale myslím si, že pan šéfdirigent tady není od toho, aby úradoval, on predevším diriguje a umelecky vede orchestr. Takže devadesát procent jeho pusobení se odehrává v rozhlasovém prízemí, ve Studiu 1, kde se zkouší a nahrává. A dále samozrejme casto koncertuje v tuzemsku i zahranicí. Do kanceláre prijde spíš k prátelskému posezení, k rozjímání, na dobré kafícko.

Je tedy jedním z vašich úkolu poskytnout panu Válkovi uklidnení a duševní pohlazení?
(smích) Myslím si, že se rádi vidíme a rádi si povídáme nejen o SOCR, ale i o živote vubec. Verím, že do této kanceláre prichází rád i proto, že me tu najde. Doufám, že to nezní neskromne... Každopádne, v opacném smeru to platí stoprocentne: já ho vídám ráda.

Co všechno obnáší pracovní nápln tiskové mluvcí orchestru?
Spadá sem veškerá propagace - od prípravy plakátu, koncertních programu, inzerátu, webových stránek, tvorby celosezonní brožury, pres tiskové konference, komunikaci s novinári, redakcemi, samozrejme i s našimi abonenty a návštevníky koncertu ci verejných generálek, až po odpovídání na dopisy našich príznivcu, psaní clánku - a jejich umístení. S tím bývají problémy - sám víte, že na kulturu je v novinách stále méne místa.

Jste v této práci zaangažovaná citove?
Za dva roky jsem se s orchestrem hodne sblížila. Už treba jen tím, že jsem s ním prožila dve turné. Pak ty lidi opravdu poznáte, a když jdou na pódium, ríkáte si: Tak flétnista má dneska teplotu, tuhletu bolí noha a tamten reší nejaké problémy. Držíte jim palce, at vše co nejlépe zvládnou, dýcháte s nimi. Je zážitek být takhle blízko.

Váš prítel je flétnistou v Ceské filharmonii. Donášíte si klepy ze svých orchestru?
(smích) Na to nemáme cas a krome toho ani nemusíme. Novinky z filharmonie nemusím slyšet od prítele - naše orchestry jsou velice propojené, vždyt pan šéfdirigent Válek je zároven dirigentem Ceské filharmonie, nekterí muzikanti z Filharmonie prešli k nám do SOCR. Profesní i prátelské vztahy mezi pražskými hudebníky jsou silné. Takže co se nedoslechnu doma (a toho moc není), zjistím tady v rádiu.

Pocházíte z rodiny, která má k umení velmi blízko.
...a navíc z rodiny spokojené, harmonické. Takové štestí si uvedomuji tím spíš, že jsem prošla prostredím vysokoškolských kolejí a poznala tam spoustu lidí, kterí se bud vraceli do ne zrovna ideálních rodinných pomeru, nebo se vubec nemeli kam vracet. Já do Uherského Brodu vždycky odjíždím ráda.

A ta umelecká tradice?
Ta je dána predevším osobností tatínka. Od svých ctrnácti let hraje v cimbálové muzice Olšava, kterou prošel jako klarinetista, kontráš, cimbalista, basista, až se v roce 1970 stal primášem. Vedle toho se vyprofiloval jako osobitý zpevák, spolupracoval nejen se "svojí" kapelou, ale treba i s Brnenským rozhlasovým orchestrem lidových nástroju ci s bratislavským Orchestrem ludových nástrojov.

Dá se tedy ríct, že jste nemela zbytí a zacala jste (i se sestrou) s folklorem taky.
Úplne to tak není. Tatínek nás nikdy do niceho nenutil, i když, pravda, na housle jsme hrát musely. Ale s písnickami jsme vyrustaly, a to nejen pod vlivem táty. Svuj podíl na tom mají i maminka, babicky a regiony, kterými jsme prošly: Uherskobrodsko, Kopanice. To je nesmírne bohatá oblast; když jenom trochu chcete, vždycky máte cemu naslouchat.

Tatínek je primášem významné cimbálové muziky, vy a sestra jste s Olšavou odmalicka zpívaly. Nebrali vás ostatní tak trochu jako "protekcní primášské dcerušky"?
Nekterí urcite ano. Byla v tom špetka závisti, trocha nevraživosti, ale na druhou stranu mne to dalo podnety k predcasnému (nebo vcasnému?) premýšlení o lidských charakterech. Každopádne, statut primášské dcerky není závideníhodný, ale myslím si, že jsme se svým zpíváním s Tánou obe obhájily. Dnes si nás zvou k hostování i cizí cimbálovky - a klidne bez tatínka!

Radioservis práve vydává profilovou desku vašeho tatínka. (Hrajte mne, huslicky - Lubomír Málek v písních Uherskobrodska a Kopanic - pozn. red.) Na desce zpíváte s tatínkem i vy. Znamená to pro vás hodne?
Celá ta deska je pro me mimorádná, ostatne iniciovala jsem její vznik. Tatka odjakživa neco vymýšlel a organizoval, je nesmírne pracovitý, energický a živelný. Myslím si, že Olšava se do televizních a nahrávacích studií dostávala ve znacné míre práve jeho zásluhou. Krome toho pripravoval porady, medailonky a oslavy svých spoluhrácu a prátel. Málokdy se ale stávalo, že by se nekdo zasadil o nej. Inu, osud silných individuí... A tak jsem se tešila, že se postarám o "jeho" cédécko, vložím mu je do ruky a on onemí. To se taky stalo

A to vaše spoluzpívání?
O titulech, kde se sestrou zpíváme, jsme dlouho diskutovali s panem Jaromírem Necasem, dlouholetým redaktorem brnenského rozhlasu a skutecne váženým spoludramaturgem zmíneného CD. Rekl tenkrát: Když to má být Lubošuv profil, musíte tam obe být. Patríte k tatovi!

Když slyšíte zpívat sebe jako sedmiletou holku, co vy na to?
Ríkám si, že jsem mohla líp intonovat. Ale snad jsem to casem napravila. Jedna vec se mi v písnicce "Kde žes ty bývával" líbí. Tatka, který má jinak razantní a energický projev, je v ní nezvykle opatrný. Cítím, jak moc se snaží to sedmileté díte povzbudit, aby se neleklo rozhlasových mikrofonu a velkého rozhlasového orchestru a aby tu písnicku dozpívalo do konce.

Dnes se nelekáte ani rozhlasových mikrofonu, ani televizních kamer. Spousta lidí s vámi, coby moderátorkou Dobrého rána Ceské televize, vstává.
To zní príjemne... Práce v televizi mi dává hodne: zkušenosti a zajímavá setkání. Jak s mým televizním partnerem Alešem Cibulkou, který je nesmírne inspirativní, tak i s našimi hosty. Jsou to sice setkání letmá a clovek si je kolikrát nemuže vychutnat, ale jsem za ne vdecná.

V cem je Aleš Cibulka inspirativní?
Je neuveritelne zábavný, vtipný, a hlavne pracovitý a profesionální. Prestože ten porad delá už dlouho, nesklouzl do rutiny a na každé ráno se pripravuje tak svedomite, jako by vysílal poprvé.

Taky napsal knihu (o Nataše Gollové), hrál ve filmu a pusobí i v rozhlase. Co vy a nejaké to psaní, film, rozhlasová práce?
Tatkova deska, o které jsme mluvili, mela být vlastne puvodne knížka. Když jsem psala diplomku (o cimbalistovi z Olšavy, panu Sušilovi), už tenkrát me páni profesori presvedcovali, že se mám venovat otci. Jenže mne to prišlo žinantní, ríkala jsem si, že by to byla exhibice naší rodiny. Navíc jsem si tenkrát tátovo muzikantství asi moc neuvedomovala. To prišlo až s "pražským" odstupem. Ale prece jenom jsem zacala shromaždovat materiál, tatínkovo vyprávení a vzpomínky prátel. Tohle všechno by melo po zkompletování vyjít spolecne s písnickami, kterým dal svou interpretací jedinecnou podobu. K tomu musím dodat, že tatka není žádný velký vypravec, takže jsem z nej spoustu vecí dost složite pácila.

A k tomu filmu a rozhlasu?
Film mi není souzen. (úsmev) V detství jsem úspešne prošla konkurzem na televizní seriál a než se zacalo s natácením, nevhodne jsem vyrostla. Škoda... To, že jsem si nevyzkoušela rozhlasovou práci, me opravdu mrzí. Velmi si jí vážím, k mnohým rozhlasákum chovám hluboký obdiv. Ale - malá jiskricka nadeje se objevuje na CRo 3 - Vltava, kde bych mela od cervna uvádet odpolední koncerty "mých" rozhlasových symfoniku.

Vystudovala jste dve vysoké školy. Proc?
Chodila jsem v Brne na muzikologii. Studia to byla sice zajímavá, lec teoretická. Nevyžadovali po nás hru na nástroj, zpev, dokonce ani to, abychom navštevovali koncerty. Meli jsme být ponoreni do muzikovedných spisu a to me zrovna "nebralo". Tak jsem využila toho, že jsem byla prijata i na pedagogickou fakultu. Tam se mi líbilo, mohla jsem - musela! - nadále hrát na housle a zpívat, dokonce jsem mela hlasovou výchovu. Na tu ovšem programove zapomínám, školený hlas folkloru nesluší.

Ucila jste nekdy?
Jenom na praxi, ale cím dál víc o ucení premýšlím, treba i pod vlivem svého prítele, který ucí na konzervatori. Bývá unavený, mnohdy však spokojený. Možná k tomu casem dospeji i já. A nejradeji bych ucila, jak s chutí zpívat lidové písnicky. Dá-li se to naucit.

Ostatne vaše maminka je ucitelka.
Ano, v materské škole. Fascinuje me, že si za celou dobu praxe neprináší domu profesní zlozvyky, ale jen samé hezké momenty z práce s detmi - treba vlídnost a trpelivost.

Reknete o mamince neco víc!
Maminka je úžasný element naší rodiny, laskavá duše. Táta, já a nekdy i sestra jsme trochu prudší, a kdyby nebylo maminky, asi by u nás vládla "Itálie". Jako je pro me tatka vzorem v práci a v hudebních aktivitách, maminka me inspiruje svým šarmem a elegancí, s nimiž zvládá rozmanité životní situace - vcetne vztahové a partnerské diplomacie. Je to úžasne schopná a pritom velmi skromná bytost v pozadí. A nemá ráda, když se jí venuje prílišná pozornost.

Kdybyste zustala na Morave, mohla jste být v leccems jednickou. Co vás táhlo do Prahy?
Vlastne nic - jednalo se o hrícku životních náhod. Dostala jsem nabídku k práci na ministerstvu zahranicních vecí. Tehdy jsem ji s vdekem prijala, ale vystrízlivení se dostavilo záhy. Nemela jsem tam príležitost k uplatnení jazyku ani zájmu souvisejících s kulturou. Další zamestnání jsem už ovšem hledala v Praze...

Jaké ty další práce byly?
Prošla jsem týdeníkem Týden a dokonce jsem jeden cas byla manažerkou marketingu v ekonomickém týdeníku Euro. To je krásný príklad toho, jak germanistka a muzikoložka z cesty sešla.

Nechtela jste se nikdy živit aktivní muzikou (jako treba vaše sestra)?
Byla jsem docela slušná houslistka a jeden cas me nutili jít na konzervator. Príliš. To me dodnes trochu mrzí: kdyby tenkrát tak nenaléhali, možná bych housle vystudovala. Ale ted jsem našla profesní uplatnení, které me velmi teší a vlastním muzicírováním si zpríjemnuji volné chvilky.

Príští rok vám bude tricet. Berete to jako nejaký zlom?
Vubec ne, tím se nezabývám. Spíš se pocitove radím do nižších vekových kategorií - jednak díky své mladší sestre, a pak - obklopuji se lidmi, kterí jsou mladí, at už fyzicky, nebo duševne. Vyhledávám usmevavé, energické, zapálené bytosti. Pak clovek nemá cas premýšlet nad lety. I když utíkají rychle.